Sled Dog Racing Kennel Robova louka

Ivo Janík a Laďa Tkadlec se rozhodli uspořádat na Královci nultý ročník dogtreku Valašské kotáry. Připravili longovou a midovou trať a pak ještě trať krátkou procházkovou. Od čtvrtka do soboty se během odpoledne a večera promítali filmy s musherskou tematikou. Jelikož jsme chtěli na Královci strávit pár dní své dovolené, tak jsme spojili příjemné s užitečným a klukům trochu vypomohli. Protože jsme, jak jinak, jeli s celým naším cirkusem včetně miminek, nemohli jsme se zhostit úlohy kontroly na trati. Vzali jsme ale na sebe úkol technické části organizace, tedy prezentaci účastníků, startování a měření cílových časů. Ve čtvtek ráno jsme vyrazili směr Valašské klobouky a před polednem už jsme byli na Královci. V týdnu před akcí jsem ještě objednala slackline, že ji na Královci otestujeme a bude sranda. S instalací nám pomohl Pavlin syn Kuba, který to jako zkušený horolezec zvládl levou zadní, bo s tím měl praxi. My bychom se s tím trápili mnohem víc. No a během těch pár dní to vyzkoušela spousta lidí. Řeknu vám, není to tak jednoduchý, jak to vypadá. Odpoledne se začali sjíždět účastníci longu, jelikož start této délky tratě byl v pátek ráno. Večer proběhla prezentace a seznámení s tratí a my jsme se přesunuli do hospůdky.

V rámci dogtreku přijel i zástupce firmy Kostka, výrobce koloběžek, představit a nechat zájemcům otestovat své stroje. Tak jsme v průběhu večera debatovali s Honzou o kolobkách a všem možném, prokládali to dobrým pitím a večer nám příjemně utekl. Spát jsme šli ... pozdě.

 

Na takovýchto akcích je velmi obtížné absolvovat každé ráno brzké vstávání kvůli pejskům. A taky jsme museli odstartovat dogtrekaře. Tak

v pátek ráno v sedm na nohách, pejsky vytáhnout na stake a nakrmit. Pak jsme nakrmili sebe a začaly starty účastníků longu. Měli trasu dlouhou 55 km a vraceli se zpět na základnu. Druhou část longové tratě absolvovali v sobotu spolu s midaři (trať pro ně byla stejná v délce 32,5 km). My jsme odtrénovali naše pejsky a současně s tím otestovali nové mushingové koloběžky Kostka. Honzovi jsme předali naše poznatky a domluvili se, že mu půjčíme pesana, aby sám vyzkoušel jízdu na kolobce se psem. A tak jel poprvé n akoloběžce se psem. Pak přijeli musheři ze Slovenska, Jakub Slowik a Manu s malamuty, vytáhli borovičku a sýry, my uzená žebra a už to jelo. V průběhu odpledne se vraceli první longaři, kluci to zaběhli v neuvěřitelných časech. Z tratě jsme dostali info, že 3 kousci na trati ještě dlouho budou a jeden bivakuje, takže se o ně nemáme obávat.  Navečer proběhla prezentace midařů a s Laďa všechny seznámil se sobotní midovou tratí, která byla zároveň druhou etapou pro longoře. Protože jsme s sebou měli kola a chtěli jsme vyrazit projet se po Beskydech, tak jsme vymysleli, že ráno, jak odstartujeme závodníky, vydáme se na trať a budeme dělat kontrolu na Vršatci. To jsme ještě nevěděli, do čeho jdeme :-D Večer jsme poseděli u táboráku, Dědek vytáhl kytaru a ta putovala z jedněch schopných rukou do druhých. Přišli i kluci dřevaři z Poteče. Tak jsme zpívali a popíjeli a spát jsme šli ... no pozdě.

 

Poslední trekaři vpadli do hospody zrovna, když chtěl Ivo kolem jedné ráno zavírat a dožadovali se piva, které samozřejmě dostali. Tihle byli tak šikovní, že dokonce v absitentské hospodě, která byla na trati, vydindali z osbluhy pivo a i přesto, že hospoda byla zároveň vegetariánská, dostali a pečené kuřátko. Chápete to? Už samotný fakt, že nějaká hospoda může být abstinentská a ještě k tomu vegetariánská! Nerozumím tomu, jak se může takový podnik udržet na trhu. Ale každopádně moc zásadoví nejsou a nebo naši trekaři vypadali, že když nedostanou co chtějí, tak buď rozbijou hospodu nebo umřou. Těžko říct :-D

 

V sobotu ráno mi ještě Peťa namontoval kufry na moje nové tretry, odstartovali jsme trekaře a vyrazili na kolech po trati. Část závodníků ještě spinkala, tak ty odstartoval Laďa s Káťou. Trasa, kterou Laďa vybral byla opravdu nádherná. Akorát v jednom úseku jsme ho proklínali, protože vedla po žluté turistické korytem potoka do hrozného krpálu. To jsme kola těžko tlačili a mně se v mých nových tretrech fakt šlo dost blbě, páč mají dost tvrdou podrážku a na mokrých kamenech to klouzalo fest. Jinak byla celá trasa, až na některé úseky, které když jsme nevyjeli, tak jsme vyšli, sjízdná suprově i pro kola. Jelikož jsme vystartovali se značným zpožděním za běžci, tak jsme samozřejmě nestihli být na kontrole před nimi. Ale všechny jsme potkali pod Vršatcem u studánky s vodou, která dává křídla. Pak jsme se vydali nahoru na Vršatec, který opravdu stojí za to. Vápencové skály jako v Dolomitech a zřícenina hradu, krásná podívaná. Mělo to jednu velkou vadu,

na vrcholu nebyla hospoda. Jen jeden rozestavěný penzion a jeden, který se zaměřoval na svatby, neměl jinak potuchy o tržním hospodářství

a měl zavřeno. Na každém kopci člověk očekává, že najde hospodu a dá si pivo. Tady je zklamán. A my jsme se tak těšili na pivo a jídlo. Hlad jsme měli velkej, müsli tyčinky už jsme měli a po cestě nebyla nikde žádná hospoda. No tak jsme sjeli opět ke studánce s kouzelnou vodou

a dali si ještě další müsli tyčinky, které nám už lezly i ušima. Po zbytek trati jsme dělali osobní kontrolu jedné z trekařek, shodou okolností

i jedné z našich veterinářek, Martině. Průběžně jsme se míjeli podle toho, jaký byl terén a zda byla výhodou kolečka či vlastní nohy. Dojeli jsme na poslední kontrolu, kde byl Ivo. Vyhlídli jsme si jednu vesničku, kde podle informací místního, by nám v hospodě mohli dát něco

k jídlu. Když nám ale Ivo řekl, že na Královec je to už jen 7 kiláčků, tak jsme se rozhodli to vydržet. O to víc jsme se těšili. Nad Královcem jsme projeli krásným březovým hájkem a už jsme se řítili dolů s kopce na základnu. Ivo nezahálel a volal Laďovi, že až dojedem, tak bychom si dali müsli tyčinku se šlehačkou. Laďa nic netušíc nám s nadšením onu laskominu nabídl a moc se divil, kam jsme ho s tím poslali. Kluci slovenští zrovna na ohni dodělávali v kotlíku guláš, Lubo si přivezl všechny suroviny, byl výborný. K tomu pivo a bylo nám fajn. Přijel se

na nás podívat i Dan Navrátil se Štěpánkou, tak jsme po dlouhé době zase pokecali. Káťa sečetla časy závodníků a vyhlášení se konalo už večer. Dokonce byla vyhlášena i kategorie "fair play" pro Martinu, která dohlížela nad zdravotním stavem pejsků. Večerní zábava byla

na hřišti, kde nám hrála country kapela, tancovalo se, Jakub Slowik předváděl neuvěřitelné taneční kreace, včetně jeho proslulé píďalky.  Vyfasovali jsme i svítící náramky, abychom se ve tmě neztratili, Káťa nás některé onou svítící tekutinou i pokreslila, takže jsme svítili ještě mnohem víc. Kapela to bohužel zabalila, když byla zábava v plném proudu a spousta lidí na parketu kolem dvanácté. Následovala tedy vlastní produkce a vůbec nám nevadilo, že každý zpíval něco jiného :-D Noc byla ještě mladá, tak jsme si vzali láhev slivovice a šli se podívat na noční výhled na rozhlednu. Výhled z rozhledny na světélka v údolí byl opravdu fascinující a kupodivu se nikdo z rozhledny nezřítil a všichni ve zdraví přežili. A spát jsme šli ... no hodně pozdě.

 

V neděli ráno bylo vstávání nejtěžsí. Jeli jsme ještě protáhnout pesany, zase s Honzou na Kostkách. Sbalili jsme náš cirkus a po obědě jsme vyrazili domů.

 

Byly to perfektní čtyři dny, naše jediná dovolená. Užili jsme si je maximálně v super prostředí Královce a se super lidma. Čtyřdenní pařba byla náročná a stála za to. Vypla jsem hlavu, což jsem potřebovala jako sůl. A navíc jsme navázali spolupráci s firmou Kostka, kam se chystáme podívat se do výroby, přivézt pesany na testování a přizpůsobení koloběžek pro potřeby mushingu. Věřím, že to bude přínosné

pro obě strany.

 

Ze strany dogtrekařů měla tahle akce famózní ohlas, všichni pěli chválu na zázemí, lidičky kolem organizace i krásné tratě. I fakt, že se první etapa longu vracela zpět na základnu a druhý den byla druhá etapa, byl kvitován s podvěkem, protože se tak lidi mohli víc potkat a pokecat spolu než kdyby se viděli jen na startu a v cíli. Takže všichni doufáme, že se příští rok zase sejdeme a v hodnějším počtu.