Sled Dog Racing Kennel Robova louka

V sobotu ráno v sedm budíček, postarat se o pejsky, napojit a připravit se na závod, nachystat ortézy na naše pochroumané končetiny (teda já a Peťa, Káťa je zatím bez újmy). Dali jsme kafíčko a čaj s rumem, to abychom se moc nebáli. Startovali jsme intervalově s minutovým odstupem postupně od 9:20, napřed kluci, pak já s Káťou. Před námi ještě startovali triatlonisti. No když jsem je viděla v té zimě u vody, byla mi kosa i za ně. Startovala jsem Peťu, Mario nám počítal česky, s Jetinkou vyjeli na trať. Pak jsme se připravili my. Po startu Nelinka vystřelila do prvního kopce jak raketa, pak se trať dělila na bikovou a běžeckou a následoval skalní úsek. Tam jsme předjeli první bikerky a kousek za tím ještě jednu, pak nahoru, dolů, zatáčka a další zatáčka, dolů po mokré trávě, prudší sjezdík k brodu. Tam jsme minuli bezradnou bikerku, která nevěděla jak překonat zrádnou divokou vodu. Tak jsem popadla kolobku a přeskákali jsme kameny na druhou stranu. Z posledního šutru Nela sklouzla do vody, ale statečně se vyhrabala zpátky a frčeli jsme do cílové rovinky. Když jsme dojeli ufunění do cíle a startu zároveň, Mario si ze mě ještě dělal srandu, že jsem si to musela někde zkrátit, že jsem všechny předjela. No daly jsme to s Nelinkou na kolobce asi za 12 minut. Ale pak hned následovala druhá část. Zahodila jsem kolobku, Nelinku jsem si přepla na sedák a vyrazily jsme na canicrossovou část. Protože tohle naši psi neznají a ani nemají natrénováno na tak dlouho trať (vždyť je začátek sezóny), tak na mě Nela koukala, jako že jsem se zbláznila. "Vždyť jsme snad dojeli do cíle? A byli jsme dost rychlí, tak co ještě chceš? Jdeme domů!" Když jsem jí vysvětlila, že tentokrát to fak ještě není konec, rozběhla se zase po trati na běžeckou část. Ta měla mít podle propozic 4 kiláčky, no ve skutečnosti jich bylo šest :-D Za chvíli mi došlo, že mám ještě na hlavě přilbu, tak jsem ji rychle zahodila a upalovali jsme. Canicrossová trať byla taky jen nahoru a dolů, šplhali jsme po skále, Nelinka to vyhopsala jako nic, hotovej kamzík. Kluci stihli sledovat, kde rostou kolem cesty hřiby, já jsem teda byla ráda, že vidím cestu. Seběh, chvílemi spíš skluz, dolů borůvčím k brodu. Tady byla voda trochu větší než na bikové trati, ale obě jsme velmi ladně přehopsali po šutrech na druhý břeh a pelášili po cílové rovince k cíli. Káťa měla trochu dramatičtější průjezd brodem, musela se koupat, aby do cíle přiběhla čistá a tak to tam vzala i s hlavou :-P A tak jsme všichni úspěšně dokončili první část závodu. 

Pejsky jsme napojili, miminka nakrmili, zatopili jsme v autě, dali sušit mokré oblečení na večerní etapu a sami jsme se šli posilnit před noční běžeckou etapou. Při prezentaci jsme dostali stravenku na oběd a tak jsme zamířili do místního kulturního zařízení. Ke stolu přišla servírka, dala nám jídelní lístky a jelikož nikdo z nás nevládne němčinou, tak jsem se slečny slušně zeptala v angličtině, co si můžem objednat a chtěla jsem tři piva. Reakce byla taková, že slečna, jelikož mi asi nerozuměla, utekla a už se nevrátila. Na naše mohutné mávání pak obsluha nereagovala, nedostali jsme ani ta piva a seděli jsme u stolu jak pitomci. Asi za čtvrt hodiny přišla další slečna, zase jsem to zkusila anglicky, v tom na mě Peťa začal mluvit česky a ejhle, slečna byla Češka, zaplať pánbůh, páč jinak bychom tam čekali dodnes i na ta piva. I když tam byla nová, teda asi 5 minut i s cestou, tak nás nenechala umřít hlady ani žízní. Objednali jsme si řízek a pivka. Pivka byla hned, pak nám přinesli hranolky a Kátě salát a zase se nedělo dlouho nic. To už jsme se připomínali jen naší krajance. Asi po hodině a dvou pivech, když už jsme dávno měli snězené hranolky i salát, protože jsme měli opravdu ukrutný hlad, nám přinesli řízek. Musí se nechat, že porce to byla velká. Co jsme už do sebe nedostali, zabalili jsme s sebou a vyrazili zpátky do našeho bivaku.

Start noční etapy byl od 20:00, kdy už byla tma jako v pytli. Při přípravě čelovek, pejsků a dalšího nám Kubík zpíval a recitoval "Kovej, kovej, kováříčku..." a pak že to neumí, jak říkají ve školce. To by měli paní učitelky přijet a poslouchat :-) Oblečení nám uschlo. Divila jsem se, že byli pesani tak natěšení, když už toho za sebou měli ten den tolik. Noční běžecká etapa se šla po bikové trati, teda 4 kiláky s menšíma sklálama a menším brodem, kvůli bezpečnosti závodníků i psů. Kousek za skálama jsem předběhla první běžkyně a tak jsme to dál už moc nehrotily, abychom se nezranily. Chvilku za náma doběhla Káťa s Blackem. Doběh do cíle byl moc kouzelný, cílová rovinka byla lemovaná pochodněmi a na konci plápolaly ohně. Úžasná atmosféra. Ještě jsme v cíli počkali na kluky. Káťa už se koupala v brodu, ale s Peťou a Davidem jsme šli dát teplou sprchu, to byla lahoda.

Sobota celá s přestávkami propršela, ale závod proběhl vždy bez deště, jak ranní, tak noční. A pesanům se alespoň dobře běželo a nepřehřívali se. Večer jsme zase zasedli do našeho bivaku, popíjeli české pivko a ohřáli si moji domácí bramboračku a Davidův guláš z daňka a pošmákli jsme si. Večer se vyjasnilo a byla celkem zima. Pak jsme s ještě zašli do hospůdky na točené. Moc lidí už tam nezůstalo, spíš jen skalní skupinka, tak jsme přesedli k nim a Mariovi, pokecali, seznámili se s náčelníkem místního musher klubu, dali jsme ještě dvě pivka a chtěli jít do hajan. Mario měl ale chuť na moravskou slivovici a tak ještě s Thomasem a Udem jsme se přesunuli k nám a dopili jsme flašku. Řehot tam byl teda pěknej, divím se, že jsme nevzbudili Kubíka. Jelikož jsme druhou láhev neměli, i když nám to kluci rakouští nechtěli věřit, my jsme šli o půl druhé ráno spinkat. Kluci teda ještě do půl čtvrté halekali do noci.