Sled Dog Racing Kennel Robova louka

Z původně plánované sestavy pěti lidí jsme jeli jen tři. Prcíček a Honza nemohli jet s námi a tak jsme nechali doma část smečky, s sebou vzali jen 6 psů. Děcka se nám starala o zbytek smečky a taky o další zvířectvo a musím říct, že vzorně. Zuzku jsme tedy ráno očekávali u nás, dorazila busem velmi brzo, my jsme ještě byli v pyžamu a uklízeli po miminkách. Všechno bylo už nabaleno v autě, takže zbývalo jen naskládat do auta psy, štěňátka a pár drobností. Nehorší je vždycky nasáčkovat do auta miminka, přece jen rostou jako z vody a už se pronesou. Do jednoho boxu s Nelou už by se nevlezla, tak mají svůj vlastní. Sedáme a vyrážíme. Narazili jsme na samou objížďku hned, co jsme vyjeli o zase pršelo, tak jako posledních několik týdnů. Jak jsme najeli na starou cestu na Vyškov, zjistili jsme, že nemáme jedno z nejdůležitějších vybavení na závody. Nechali jsme doma jedinou tašku a v ní slivovici a mlíko do kafe. Otočka, zpět domů, slivovici naložit a mohlo se spokojeně jet.

Litschau není daleko, okolo 200 kiláčků, ale po takové pitomé cestě, že jedeme bezmála 3 a půl hodiny. Konečně na místě, v Rakousku aktuálně neprší. Dilema: zaparkovat na mokrou louce nebo na parkovišti? Nakonec jsme najeli na louku s tím, že nás pak někdo přinejhorším vytáhne. Po zabivakování jsme šli na jedno rakouské pivo a pak okouknout bikovou trať i s pesany, aby věděli do čeho jdou. Trať byla stejná jako předchozí rok. Když jsme došli k brodu, bylo trochu víc vody než obvykle. Dalo se to překonat, jen na prostředním placáku pár čísel vody, která se přes něj valila, takže suchou nohou to nešlo. Mario pak říkal, že brody možná budou kvůli bezpečnosti vypuštěny a taky byly, trať nakonec vedla bokem. Pro houbaře je tam ráj. Takové hřiby, co rostly hned u cesty či přímo na cestě by u nás neměly šanci dorůst. Naše houbařská srdce plesala. Na sběr ale nebyl čas, zajdeme jindy. Přifrčela i slovenská Zuzka s borderákem a tak jsme vytvořili československou enklávu. Miminkům jsem objednala ohrádku a poprvé jsme ji ozkoušeli. Paráda! Nemusíme mimina hlídat, běhat za nimi...

Starty byly od 8:30, první triatlon, takže jsme měli dost času. Zatejpovala jsem si oba kotníky, což se mi osvědčilo už z Chicopee. Peťa byl zatejpovanej už od fyzioterapeuta. Šli jsme okouknout triatlonisty a fandit Zuzce. Do té vody by se mi asi moc nechtělo. Pak začala naše příprava. Musím říct, že jsem se fakt bála té tratě, rychlosti z kopce na té mokré trávě, neubrzditelné koloběžky a nevěděla jsem, jak bude Coudy reagovat, zatáčet, když se něco semele... Já jsem jela na funglovce Kostce, Peťa raději na té se širším stupátkem. Zuzka jela na traczovce. Já jsem se ke kolobce raději přivázala, Peťa kvůli ramenům jel za pas. Startovala jsem první, pak Peťa a Zuzka. Peťa měl čas mě odstartovat a my jsme s Coudym vyrazili na trať. Coudy do úvodního kopečku zabíral jako drak, já jsem dloubala, co to šlo, abych mu co nejvíc pomohla a ušetřila mu tak síly. Po chvilce jsme začali předjíždět první soupeře. Jeden koloběžkář se tam motal se haskounem, každý na jiné straně cesty. Coudy to vzal středem, on nějak nevěděl, co má dělat, tak jsem mu nadzvedla šnůru, podjela jsem a fičeli jsme dál. Přišlo dělení na bikovou a běžeckou trať, první odbočka, první zmatkování, ale odbočili jsme. Coudy si trať celkem pamatoval po tom, co jsme si ji byli včera projít. Přišla skalka nahoru, takže dolů z kolobky a vyběhnout a vytlačit. Coudy na mě trochu divně koukal, když jsme se škobrtli o šutrák. Pak první sjezdík, ostrá levá, mokrá tráva a táhlé stoupáníčko tavnatou cestičkou posázenou červenými holubinkami, které už byli poměrně rozšmelcované po celé cestě. Dloubalo se mi blbě, dost to klouzalo. A pak už následovaly v podstatě jen sjezdy. Obávaný sjezd po mokré trávě. Brzdila jsem víc, než jsem měla a skončilo to pádem, svezla jsem se po prdeli a fest si ji o něco odřela. Couďák ale na fleku stál a čekal než se posbírám a vyrazili jsme dál. Úplně mě kluk překvapil, je fakt, že jsme na sebe dost fixovaní a je na mě citlivej. Sešup dolů, profičeli jsme kolem nějakého bikera., dolů po lesní cestě to už bylo v pohodě a tam jsme to pustili, co to dalo. Když jsme míjeli brod, který se nejel, ale pokračovalo se rovně, tak i tuhle zatáčku si pesani pamatovali a všichni tam chtěli zahnout. Podařilo se mi ale Coudyho v pohodě ukočírovat a metelili jsme rovně. Přejezd přes cestu a už kolem rybníku do cíle, teda do půlky celkové tratě. Kolobková část byla za námi. První velký test nového typu Kostky Mushing Pro, luxus. V terénu sedí jak přibitá, s úzkým stupátkem se odráží parádně a noza na něm drží a neklouže, obrovská spokojenost.

Odhodili jsme stroj, přílbu, přepla jsem si Coudyho na opasek a vyběhli jsme na další část. Na tuhle chvíli jsem byla zvědavá, protože Coudy tohle nezná. Když dojedem, tak dojedem, jsme v cíli, napijeme se a odpočíváme a jdeme spinkat do boxu do auta. Ale ouha, tady ne. Dojeli jsme, funěli jsme a zase jsme vyběhli. K mému velkému překvapení to Coudy moc neřešil. Asi si řekl, že když běžím já, je to v pořádku a běží taky. Chvilku mu samozřejmě trvalo, než se pořádně rozeběhl, ale za chvíli už zase valil jak drak. Dala jsem si úkol, že poběžím furt, ani na chvilku nepřejdu do chůze a to se mi povedlo. Počáteční stoupání, pak se trať dělila, běžecká šla dál, chvilka zmatkování. U  míjení jsme viděli Peťu, jak sjíždí dolů s Coppim. Stoupali jsme a pak přišla zajímavá část, skalky, teda spíš skály. Tady jsme doběhli Ingrid, která nás pustila před sebe. Coudyho jsem jen trochu povzbudila a vyhopsal skály jako nic a nahoru mi pomohl, když pořádně zatáhl. Kluk jeden šikovnej. Seběhli jsme po louce k základnímu táboru. Coudy viděl auto a už chtěl jít domů. Nechal se ale přesvědčit a překřižovali jsme silnici a pokrčovali dál. Následoval brutální stoupaček lesem, nahoru dolů a pekelnej seběh borůvčím, tam to klouže jako prase a chvilku jsme jeli po prdeli. Nějaké „Pomalu“ jsem řvala jen pro můj pocit, ne proto, že by mi to pes reagoval. Minuli jsme brod, přeběhli mostek a točili do cíle kolem rybníčku do cíle, teď už opravdu do cíle. Coudy byl zpěněnej, já jsem funěla, moc jsem ho chválila.

Couďák oddychoval na stake outu, dostal müsli a pusu a já jsem šla čekat do cíle Peťu se Zuzkou a udělat jim nějaké fotky. Peťa když doběhl, vypadal, že umře, Zuzka se jako vždy usmívala.

Rekapitulace první etapy:

Já s Coudym spokojenost maximální, Peťa s Coppim taky. Měl co dělat ho udržet v sebězích, je to hovaďák. Ramena přežila, akorát výpadek tréninku byl samozřejmě znát, tak toho měl Peťa dost. Zuzce Beef makala taky super a Zuzka na kolobce fakt zaválela. Taky měla jeden pád, na kořenovém úseku, ale ustálo to. Peťa ji tam zrovna předjel.  Ve výsledku: já, minutu za mnou Peťa a minutu za ním Zuzka. Před námi Santi, mistr Španělska v čistých v bikjöringu a canicrossu (s huskym). Na kolobce jsme byli rychlejší, ale čmrknul nás na běhu. Na tomto závodě se stírá rozdíl plemen, na takové trati je jedno, jestli jedeš s huskym nebo espákem. Pokud pes není vyloženě prcek a poctivě pracuje, pak je to jedno. Espáčí rychlost se tady využít vůbec nedá, naopak ve sjezdech je spíše vražedná.

A měli jsme odpoledne volné. Pejskové odpočívali a nabírali síly na noční běh. Zapli jsme topení a dali sušit věci. Bylo příjemné se pak neoblékat do mokrého. Tak jsme pojedli a šli se projít do lesa na hříbky, které jsme obdivovali při procházení tratě. Najít hřib nebyl vůbec žádný problém. Donesli jsme plnou tašku a hned jsem je pokrájela a podusila. Sice jsme s sebou vezli dobré české pivo a občas si i na žízeň nalili, ale mnoh víc v akci byla slivovice a čaj s rumem. Na zahřátí ideální.

K večeru jsme se už začali připravovat na noční etapu, jen běžeckou. Měla jít po bikové trati, jak bylo zvykem. Čelovky v pohotovosti, baterky nabité, obléct se akorát, zrovna teplo nebylo. A jak budou mladí pesani reagovat na běh v noci? To se uvidí, ještě jsme je takhle nezkoušeli. Hop nebo trop. Třeba můj první Bady se v noci vyloženě bál a nechtěl jít vepředu, pořád kňučel a chodil se za mnou schovat. Tak snad s tím problém mít nebudou, uvidíme. Pořadí startů stejné, pesani nažhavení. Padala mlha a houstla a houstla. Nakonec byla mlha, že by se dala krájet. Noční běh má ale svou atmosféru. Šli jsme s Coudym na start, těšil se moc a vyběhli jsme. TZuzka nám všem udělala na startu fotky a já pak taky. Chvilku mi trvalo než jsem chytla trochu dech. Pak přišla zrada. Trať co měla jít rovně byla zamlíkovaná a fáborky vedly doleva. Coudy zatočil automaticky, asi tam cítil psy, ale já jsem v tu chvíli byla úplně v pasti. Co teď? Jít podle psa a otevřenou trasou? Nebo přeskočit mlíko a jít jak by to mělo být? Věřila jsem Coudymu a volné cestě a opravdu to tak bylo. Ale pocit vůbec nebyl příjemnej. Neběželo se příjemně, v té mlze nebylo vůbec nic vidět, fáborky jsem registrovala až když byly blízko mě, nebylo vidět pod nohy, takže jsem neodhadla, kam našlápnout a průběžně jsem se bořila do bláta, do vody. Běžela jsem podle Coudyho, šel jistě a krásně. Akorát dvakrát zatočil špatně, ale to jsem zase já věděla kam jít. Noční etapa se dobíhá taky kolem rybníku do cíle, je ale kouzelná tím že pořadatelé olemují rybník zapálenými loučemi a v cíli hoří ohně. Parádní atmosféra, je to kouzelný a ten pocit, když už dobíháte, je konec pro ten den a běžíte kolem loučí, oheň se zrcadlí ve vodě…

Po doběhu mě uvítala Zuzka, která se s borderákem ještě nevydala na trať. "Už jste tady? Nějaký rychlí?" Tak jsem v rychlosti vysvětlila, že trať vede jinudy, ať není tak zděšená jako já. Zase jsem šla čekat na Peťu se Zuzkou s foťákem. Shodli jsme se na tom, že vyděšení ze změny tratě jsme byli všichni stejně.

Pro dnešní den máme odzávoděno, pejskové šli po zásluze spinkat a my na pivko a jídlo. Měli jsme v rámci startovného dobré špagety. Zuzka mi dala na etapě 26 sekund.  Peťa si na noční etapě vyhodil nezatejpované koleno, tak trpěl. Spinkat jsme šli brzo.