Sled Dog Racing Kennel Robova louka

Vyrazili jsme všichni pospolu. Všechno bylo fajn až k Rožnovu. Z ním nás předběhlo naše vlastní kolo z vleku. Jeli jsme po frézované cestě, Peťa říká, že se mu nezdá ten zvuk, já říkám, že je to frézováním a najednou kolo, které patří na vlek předběhlo Ducato, kutálelo se dál po silnici, pak do protisměru, pak na koleje a mizí v dáli. V autě za námi proběhlo: ”Jé kolo! A naše!!!”  Nebyla to moc veselá situace. Největší štěstí bylo, že na tak frekventované cestě zrovna nejelo žádní auto do protisměru, nejel ani vlak. Peťa pomalu zastavil naši soupravu. Oblíkáme vesty a jdeme se podívat, co se stalo. Celá naše parta čuměla na ten jev jak na zjevení. Pravé kolo vleku bylo pryč, všechny matky taky. Současně všechny odletěly a kolo vzápětí za nimi. Vlek má naštěstí vzadu ostruhy, takže nejel po kotouči. Všechno naráz se nepovolí, nějaká dobrá duše nám povolila matky. Že by ji napadlo, že neohrozí jen životy naše a našich psů, ale všech, co jsou v tu chvíli na silnici? Ne. Kdyby to hopsající kolo potkalo protijedoucí auto, tak prorazí sklo a skončí někomu na klíně. Naštěstí se tak nestalo.

Vydali jsme se po stopách našeho kola a objevili jsme ho v křoví vedle trati, urazili vzdálenost asi 200 metrů. Popadli jsme ho, díry po šroubech byly jen trochu vyklechtané, ale jinak dobrý. Osa díky tomu, že vlek jel po ostnech byla taky dobrá. Ale matky nenávratně v řiti. Kluci sedli do auta, odhadli velikost náhradních dílů a vydali se do nejbližšího servisu či čehokolli, kde by to mohli mít. Když se vrátili, přiložili jsme matky a … velké. Jeli ještě jednou. Tentokrát všechno sedělo, kolo jsme nasadili a obezřetně pokračovali dál v cestě. Za náma měli úkol držet oči neustále na vleku a kdyby něco, hned hlásit.

Bez dalších problémů jsme dorazili na místo, zabivakovali na konci kempu, za námi už jen louka. Velké přivítání s Rychtem a celým ancáblem. Jako doma. Šli jsme si projít trať. Pro naše mladé to byl první normální mushingový závod. Casinka měla poprvé sama na závodě v kolobce. Z areálu se vyjíždělo na otevřenou louku, cesta nebyla vidět a pořaly naše obavy. Mlaďáci budou asi zmatkovat, nebudou vědět kam mají jít. Pak se vjelo do lesíku, pěkné bahýnko. I louky byly podmáčené, trať bude pomalá. Pak zase kus louky. Rovinka, žádné kopečky, pěkná trať. Naše obavy se ukázaly naprosto zbytečné, všichni mladí šli jako mazáci naprosto v pohodě, louku projeli jako by tam byla dálnice. Zbytek dne jsme si užívali. Chodili jsme dírou v plotě hned za stakeoutem venčit pesany na louku. Byly tam krásné výhledy na okolní hory, nádherné prostředí. Pesani se vyblbli, Ajša vyběhala a miminka skotačila a dělala blbosti. Jelikož s Beef běžela canicross Mary, tak nám ji odvedla a viděli jsme ji jen na krmení, při závodě a pak v neděli, když nám ji vracela. Zase byla rozmazlovaná, spala v chatce s Mary ve spacáku, to se jí líbí. Večer jsme poseděli v hospůdce, kde byla obsluha tak strašně pomalá, děsný. Pokeacali jsme s maďaskými mushery, maďarština je příšernej jazyk, zvládla jsem “na zdraví”, to se řekne “egészségére”.

Ráno na start. Připravit sebe, pejsky, ti se moc těšili a moji jako tradičně to dávají velmi najevo. Jsou takoví...zvukoví… První canicrossaři, Mary s Beef, Honzík s Jetinkou a Luboš s Blekem. Pak já, Prcek a Peťa na kolobkách. Vyfasovala jsem kameru a tak jsme ji ráno nainstalovali na řidítka kolobrndy. První jízdu jsem jela s Coudym. Hned jak jsem vyjela na louku, začalo to drncat, úchyty kamery se vytřepávaly, až jsem jeden plastový šroub ztratila. Zbytek cesty byl o tom hlídat abych neztratila i kameru, takže Coudy makal strašně moc sám a já přidržovala kameru, abych ji dovezla zpátky a dloubala jsem jen tak. Coudy to zvládnul, je to pracant. Druhá jízda byla s Casinkou, už bez kamery. Z toho jsem měla trochu obavu, protože Cas ještě sama závod nejela. Byla jsem z ní nadšená, makala neskutečně, neváhala na otevřeném ani v odbočkách. Akorát jednou když se cesta stáčela doleva, my jeli rovně, chtěla doleva. Přeskočila pásku a pak na mě čučela jak tele, když jsem jí vysvětlovala, že tam trať nevede. Tak přeskočila zpátky a pelášili jsme dál. Hned potom následoval sjezdíček, tam to ale fičelo. Peťa byl s Coppim taky moc spokojenej. Coppi maká furt, nepolevuje, nezaváhal. Navíc testoval novou kolobku s pevnou vidlou. Na tento profil tratě ideální.

Následovalo papání, úžasná fazolovice, co kluci uvařili. Odpoledne pak Jaro smažil bramboráčky s masovou směsí. Luxusní záležitost. Večer byla velká pařba, borovička, hudba, tanečky. V rámci tance jsme si dvakrát vyměnili dresy. Napřed za klubová trika klubu severských psů, to proběhlo regulérně převlečením obou párů na parketě. Druhá výměna proběhla jen napůl a to s Janem a Kati a to jen svlečením těch dvou, páč trika co jsme měli na sobě už nebyla naše. Druhá polovina byla splněna následující ráno, kdy jsme jim předali naše dresy. Seznámili jsme se s irským rozhodčím souběžné výstavy severských psů. Popili s ním naši slivovici. Iry jen tak něco nerozhodí, jsou to tvrďáci. Ani naše slivovice, protože jak jsme se pak bavili, Irové si pálí téměř v každé domácnosti svoje pití, z brambor, říká se mu “potchin” a má 80-90%. Je jasný, že naše 55sátka mu nemohla rozhodit sandál. Naučila jsem se irsky na zdraví “slán”. Byl to takový multikulturní víkend.