Sled Dog Racing Kennel Robova louka

Sprintový závod Spartan Race na Moravě, v oblasti vinných sklípků. Závodu se tentokrát účastnilo asi 4.500 závodníků. Mazec.

 

Když jsme se dozvěděli o připravovaném závodě sparťana na Moravě, tak jsme neváhali ani chvilku a začali opět mobilizovat tým Trojanů. Při registraci měl náš tým neuvěřitelných 22 členů. Někteří už absolvovali náš premierový závod ve Valčianské dolině, někteří byli sparťanští zelenáči. Ne všichni dorazili, což doufám příště napraví, stejně jako ti, kteří měli jiné povinnosti. Nakonec nás startovalo 16. Bohužel ne všichni v jedné vlně, protože 5 členů týmu se registrovala později a v naší vlně už nebylo místo.

My jsme na místo dorazili jako první už v pátek, zabivakovali vzadu u letiště, abychom my i pesani měli klídek. Prostředí tam bylo moc pěkné, uprostřed vinohradů. Omrkli cílovou zónu a pár překážek, které byly poblíž a vyrazili najít sklípek, kde všichni oslavíme v sobotu přežití. Místní nám dali dobrý tip a tím směrem jsme se vydali. Hned první sklípek, do kterého jsme vlezli vypadal moc útulně, s dobrým vínem a příjemnými majiteli. Dali jsme si po dvojce a i když už zavírali pro soukromou společnost, nakonec jsme zůstali do ranních hodin. Za chvíli se začali sjíždět kamarádi majitelů sklepa a nosili hudební nástroje (kytary, akordeon, husličky). O něco později dorazila Kikina s Tomem a v průběhu večera ještě děcka ze Slovenska. Netrvalo dlouho a rozjela se perfektní zábava. Byla sranda, hrálo se, zpívalo se, popíjelo, tancovalo. Byla tam moc milá společnost a jsme rádi, že nás vzali mezi sebe. Trochu se nám to protáhlo, víc než do dvou do rána.

 

Ráno bylo těžké vstávání, kafe na probrání, pivko na srovnání hladiny... Dorazili ostatní a začala příprava na závod, převlíct do našeho limetkového stejnokroje, trochu se protáhnout, nasadit ortézu na kotník, zavázat koleno a vyrazit na start. Při čekání na start jsme se rozhýbávali v rytmu hudby :-D Dýdžej na nás křičí: "Těšíte se, zelenáčci?", odpovědí bylo halasné "Jóóó´" a dál blbneme do rytmu hudby. Náš tým se prostě nedá přehlídnout a taky přeslechnout. Nálada super. Vybuchla dýmovnice, začalo odpočítávání. Tři, dva, jedna, start! A naše zelená vlna se s bojovým pokřikem "Hemoroiiiidy!" vřítila v oblaku kouře do prvních metrů tratě. Začalo se do mírného kopečku a přišla první rozehřívací překážka, překonání balíků slámy. Přehopsali jsme, jako poslední šel Peťa a když jsem se otočila, válel se v bolesti na zemi. Borec ho sundal z překážky a on spadl tak pitomě z mírného svahu, že si vylomil koleno. Bohužel to relativně zdravé, takže nezafačované. Snažil se postavit a bojovat dál, s Lukášem jsme mu pomohli na nohy, ale s tou bolestí se to nedalo. Vždyť před námi byla ještě celá trať. Tak si to nakonec nechal vysvětlit. A tak bohužel Peťa skončil na první překážce, což ho pořádně naštvalo a mrzelo. Škoda :-( Ale zase se svezl do sanitky na parádní čtyřkolce. Pan doktor ho ze sanitky pustil pod podmínkou, že ho hodíme do špitálu. No, hodili jsme ho večer "pouze" do sklípku, aby zapil žal.

 

Trať byla dost běhací, vinicemi z kopce do kopce. Nemyslela jsem si, že v takové oblasti bude trať s nějakým převýšením. Kolmá stěna, to nás kluci zase vyhodili nahoru, něco na rovnováhu, tradiční ručkování, první angličáky, pytle s pískem do pěkného kopečku nahoru a dolů (podle váhy baby a chlapi), lezecká stěna. Pořád jsme byli ještě suší a čistí. Tak se i stěna dala překonat v pohodě. A pak to začalo. První jámy s vodou, první bláto. A jak bylo všude kolem sucho, my jsme si bahýnka užili až až. Převrácení pneumatiky- baby lehčí, chlapi traktorovou. Než jsem si všimla, že je to rozdělený, už jsem traktorovou gumu měla přehozenou zpátky :-D Pak přišlo první přebrodění  smradlavýho potoka. Ještě večer předtím nám místní prozradili, že tam zemědělci lili v týdnu luž. Fujtajbl. Když jsme se škrábali z potoka, tak to vždycky pekelně klouzalo na tom jílu. Proběhli jsme polem s kukuřicí, kde vznikla kluzká stezka, jak už před náma produsala nějaká tisícovka závodníků. Následovalo tahání pneumatiky, týmová spolupráce. Pak po proudu potoka, kterej byl docela studenej. A přišla síť zavěšená mezi stromy. Strategicky jsme ji překonávali opět po kraji, kde se to nejmíň houpe a Laďa s Lubou byli ještě zavěšení dole a dělali závaží. Tahle překážka se mi moc líbí. Běželi jsme dál a překonali opičí dráhu- přeskok, podlez, průskok a zase po proudu toho studenýho smradlavýho potoka. Probíhali jsme pod mostem, kde na nás měli diváci báječný pohled. Ještě kousek běhu, znovu přebrodit potok a pak přišlo to nejhorší. Šplh, ale lana byla svěšená do díry naplněné vodou. Člověk malej jako já musel na lano vyskočit, aby se vůbec chytil. A kouzalo teda strašně. Asi do půlky to šlo, ale pak sjezd dolů. Takže pro mnohé z nás další angličáky. V tomto závodě měli ženský i chlapi srovnané tresty za nepřekonání překážky, shodně 30 angličáků. A teď na břicho, připlácnout se k zemi a plazit se a plazit se. Moc nevystrkovat hlavu ani zadek, protože nad náma byl ostnatý drát. Plazení bylo mnohem delší než ve Valčianské dolině, víc bahna, nějaký dolíčky navíc, kam člověk sklouznul, ale míň šutrů, takže míň rozbitá kolena a lokty. Pak jsme se naštosovali do jámy s vodou, chvilku mrzli a čekali na překonání další překážky, "áčka". Ta střecha brutálně klouzala a po laně se to bez spolupráce a pomoci týmu překonat nedalo. Při čekání kluci vymysleli týmovou strategii, šlapání po kamarádech :-D Dolů si stoupnul Luboš, na něj Laďa, pak se po nich vyplazil Marcel, ten zůstal nahoře a tahal nás nahoru na střechu. Pak jsme postupně všichni vyšplhali po klucích nahoru, kde čekal Marcel a další s nataženou rukou. Ti, co byli ještě dole a ti, kteří už stěnu překonali pomohli vystrkat další co nejvýš. Tady pomáhal každej každýmu, bez ohledu na tým či jednotlivce. Po těchdle překážkách jsme na sobě měli asi tunu bahna, každá bota vážila tak metrák. Pak se chopit oštěpu, ve stylu Železného či Špotákové zacílit, rozpřáhnout, švih zápěstí a ... zabít Sparťana (slaměná figurína). Trefa! Sparťan je mrtvej! Zase jsem ho skolila. Poslední angličáky těch, co netrefili. Ty se dělaly na posekané suché trávě, takže byli děcka celkem obalený :-D Tým jsme srotili a jednotně se rozběhli, přeskočili oheň a s pokřikem "Hemeroiidyyy!!!" se vrhli na Sparťany s těmi velkými činkami, kteří nás chtěli sundat. To se ale spletli, vrhli jsme se na ně všichni, porazili je na zem a proběhli do cílovou bránou. Tentokrát Marcel po držce nedostal ;-) Pověsili nám na krk medaile, dali jsme si občerstvení, vzali trička a bylo to za náma. Všichni unavení, špinaví a spokojení. Týmový duch, týmová spolupráce, užít si to. Na konci tratě jsme měli mohutnou podporu našeho funclubu, kteří fotili a točili, abychom měli nějaký záznam z té šílené akce. Musíme takový funclub vozit s sebou na další závody, byli super. A u auta nás čekal můj nešťastnej a ulomenej manžel.

 

Byl před náma ještě jeden těžký úkol, a to smýt ze sebe ten nános bahna. Na place byla připravena umývárna, rozvedené hadice se studenou vodou. Ale to bahno nechtělo dolů! A bylo všude! Když jsme skončili, vypadali jsme zase o dost podobnější lidem. Dali jsme se trochu do kupy, rozloučili se s některýma, kteří zase spěchali jinam. Luboš ještě otestoval se svýma pesanama kolobku Kostku, kterou jsme měli s sebou a už ví, co chce od Ježíška :-) A pak jsme se vydali do sklípku, který jsme tak pěkně den předtím otestovali. Peťu jsme s Káťou podpíraly každá z jedné strany a ten statečně pajdal. Zaslouženě jsme si dali vínko a chleba se skvělou škvarkovou pomazánkou od paní domácí a seděli a kecali. Ještě jsme se svezli na parádním čopříku a zjistili, co je strach :-) Nakonec jsme zůstali sami, zajela jsem ještě do auta pro naše uzené, povídali jsme s domácími a spát jsme šli zase dost pozdě.

 

V neděli ráno jsme se vzbudili, těžce, a už jsme byli na place sami. Od děcek ze Slovenska jsme našli vzkaz na rozlučku. Vydali jsme se ještě do sklípku pro víno, sbalili jsme a vyrazili k domovu. Celý tělo nás bolelo... Ale zase jedna povedená akce, se super lidma, skvělým týmem Trojanů. A už se těšíme na příští rok. Zdoláme TRIFECTU!!!